Respekt diskutoval s novináři na sociálních sítích: Kamil Fila, Petr Honzejk, Michal Ischia, Jakub Kalenský, Ondřej Kundra, Tomáš Lindner, Luděk Mádl, Jindřich Šídlo, Michal Zlatkovský na téma Když se vyjadřujete na sociálních sítích, děláte to jako soukromá osoba, nebo jako novinář reprezentující redakci? Protože je to téma, které jsem často řešil a řeším, rád bych k němu dal svůj krátký komentář.
Když jsem pracoval v agentuře, myslel jsem si, že nějaká firma mě nemá právo kecat do toho co si dělám ve svém volném čase, co si píšu na své soukromé profily sociálních sítí. Dává to smysl. Člověk je jen zaměstnanec a firma mu nemá co kecat do soukromého života. Ale.
Ale pokud jste veřejně jakkoliv spojení s danou firmou, třeba jen tím, že se ví že tam pracujete nebo si to napíšete do profilu, tak každé vaše rčení může být spojováno se značkou a názorem dané firmy. Je to nespravedlivé, ale je to tak. Prostě stačí, abyste vyřkli nějaký komentář a lidi budou říkat, on ten Franta Novák z Alzy tvrdí, že … to jsem si teda o Alze nemyslel. Lidi si vás budou se značkou spojovat a značku spojovat s vámi. Tak to prostě je.
Takže, pokud jste jakkoliv spojeni se značkou, nejste nezávislí, cokoliv co na internetu veřejně či poloveřejně napíšete může být považováno za názor značky a vy ji tím můžete pomoci nebo ublížit. Takže můj pohled na to je, že něco jako nezávislý názor si zaměstnanec nemůže dovolit říct. Nebo může, ale musí počítat s následky. Ze všech stran.
PS: Paradoxně jsem se dostal k názoru, který mi v Hájedničce vysvětloval David Špinar. Tenkrát jsme strašně prskal. Teď mi došlo, že to prostě není v tomhle světě jednoduchý ani černobílý. Pro nikoho. Žijeme ve světě zkratek.
PPS: Ani v Hájedničce ani teď nepíšu na internetu vše co si myslím, ale teď z jiného, byť podobného důvodu.
Jsem konzultant online marketingu a specializuji se na SEO a inbound marketing. Od roku 2009 jsem pracoval jako senior SEO konzultant pro největší klienty agentur Ataxo a H1.cz. Úspěšně publikuji, školím a přednáším o online marketingu, který doopravdy miluju. Jsem důsledný, zodpovědný, kritický, se smyslem pro detail.
A to je jeden z hlavních důvodů, proč jsem šel na volnou nohu. Protože být nucen, přímo či nepřímo, říkat názory jiných lidí (v případě management větších firem pak obvykle názory lidí zcela odtržených od provozní reality) nebo nesmět říkat co říkat chci .. no zkrátka fujble.
Jinak asi to mám jinak než ty, já jsem celkem ten “co na srdci to na jazyku” typ. Myslím, že si tím v mnoha ohledech škodím ať už tím, že zdaleka nevyjdu s každým a spoustě hajzlů šlapu na kuří oka nebo proto, že příliš odkrývám karty a činím se zranitelným – na druhou stranu upřímnost je pro mne jedna z nejcennějších hodnot a na diplomatické vychcánkovství jsem nikdy nebyl. Nejspíš na tom budu tratný, ale dobrý pocit ze sebe sama ničím nepřeplatíš 🙂
Já se nemyslím, že bych díky tomu byl méně upřímný. Jen neříkám vše, pokud mi to nedává smysl. Například, pokud vím, že to co řeknu by nemělo význam a k ničemu by to nevedlo.
Asi proto mám takový “strach” být zaměstnán pod (a tedy spojován s) nějakou značkou, médiem. Protože ta možnost napsat na facebook, G+ a Twitter, že Stanislav Huml je pičus (což jsem nedávno učinil), by mi chyběla. A to i přesto, že by to teoreticky bylo lepší i pro mne samotného, kdybych měl lehce zkorigované výstupy.
Z toho mi logický vyplývá, že by firma měla zaměstnanci kompenzovat jeho úsilí mimo pracovní dobu. Případně při nájmu nového člověka, brát v úvahu chování kandidáta na soc. sítích a dávat veškerá omezení jasně do pracovní smlouvy.
Jednoduchým řešením by tedy bylo neuvádět na svých osobních profilech údaje o Vašem (našem) povolání…Nikdo by si tak vaše názory nemohl spojit se jménem nějaké firmy. Samozřejmě kromě těch, kteří vědí kde a pro koho pracujete.